Schizofrenie a kampaň Jsem jako ty – Schizofriends.cz

Vaše příběhy

Chcete se podělit o svůj příběh s ostatními? Pošlete nám ho na e-mail schizofrenie@bmpr.cz

 

Příběh Martina, 29 let

Byl jsem vždycky takový vysmátý kluk, měl jsem neustále blažený výraz, nic mě netrápilo. Vše začalo až na střední škole, to mi bylo 18-19 let. Vždy jsem byl takový spirituálně naladěný, duchovní člověk. Dokázal jsem mít nadhled, na věci se dívat z různých stran. Byl jsem kreativní, měl jsem hrozně moc plánů, hrozně rád jsem tancoval a můj diář byl vždycky přeplněný. Ale to už se právě ta nemoc nenápadně plížila. Podlé to bylo právě v tom, že to bylo pěkné. Jako bych stoupal po schůdkách stále nahoru. Zajímal jsem se o astrální cestování, lucidní snění a všechno jsem to hltal. Četl jsem ale také literaturu, na kterou jsem v tu dobu nebyl připravený. To mi pak podlomilo nohy a spadl jsem pěkně na beton.  Přečtěte si celý Martinův příběh

 

Příběh Jana, 28 let

Jmenuji se Jan, je mi 28 let. Odmalička mě fascinovali pankáči a podobní extravagantní lidé, odlišující se od normy. Když tohle píšu, mám zrovna holou hlavu s pruhem vlasů vzadu (takzvané „hácéčko“), v obličeji a uších dohromady asi 10 náušnic a tetování všude možně, i na obličeji a hlavě. Vyrůstal jsem původně na vesnici, ale rodiče si drželi byt v Praze – na vesnici mělo být zdravější prostředí pro vývoj mě a mého o 2 roky mladšího bratra. Od 8 let jsem bydlel a chodil do školy v Praze, v 15 už jsem byl na osmiletém gymnáziu. Tam začaly moje problémy – problémy s kolektivem, s autoritou, zvláštní představy, typické chování začínajícího schizofrenika, pár podivných příhod atd.  Přečtěte si celý Janův příběh.

 

Příběh Julie, 19 let

Bydlím v malém městě ve středních Čechách se svojí mamkou, 4 kočkami, 2 králíky a psem. Mám o 6 a půl roku starší sestru, která již ovšem nežije s námi, ale bydlí se svým přítelem na druhém konci města. A táta? Zastřelil se, když mi bylo 8. Rodina to tehdy nesla velmi těžce. Všichni kolem mě stále plakali ale já jediná ne. Abych pravdu řekla, je dost možné, že mi ani pořádně nedocházelo, co se vlastně stalo. Když se nad tím tak zamyslím, tohle je poslední vzpomínka až do mých 11 let, kdy jsem dělala přijímačky na gymnázium. Všimla jsem si toho teprve nedávno, že mám vlastně tříletou vzpomínkovou mezeru. Nicméně přijímačky jsem zvládla a tak jsem nastoupila na víceleté gymnázium, kde jsem si konečně i našla kamarády, jelikož na základce jsem k oblíbeným rozhodně nepatřila (taková ta klasika, že jsem měla beze snahy samé jedničky, učitelka mě milovala a spolužáci za to nenáviděli). Přečtěte si celý Juliin příběh.

 

Příběh Antonína, 26 let

Je spousta spouštěčů nemoci – někdy to může být stres, nebo tragická životní událost. U mě to bylo to, že jsem hodně pracoval. Bylo mi 17 let, chodil jsem na střední průmyslovou školu, zrovna byly prázdniny a já měl dvě práce. Pracoval jsem 12 hodin denně, 5 dní v týdnu, a to u mě vyvolalo jistou mánii. Měl jsem potřebu lidem říct pravdu, kterou nevnímají. Do noci jsem pobíhal po městě, utrácel peníze za nesmysly a snažil se šířit své myšlenky. Teď už vím, že jsem byl v manické epizodě, kdy je člověk výřečný, má strašně moc energie a pocit, že je nejlepší, zvládl by všechno – to si ale jen myslí! To mohlo mít jediný výsledek, maminka a strýc zavolali pomoc a já byl odvezen do léčebny.  Přečtěte si celý Antonínův příběh.